Studentské rozhovory Polymerové školy online – zajímavá dáma českého polymeru

Hanka Kymrová – zajímavá dáma českého polymeru

Když se řekne Hanka Kymrová, vybaví se (většině, co ji známe osobně) malá žena, osobitá umělkyně s velkým srdcem na pravém místě, občas svérázná bojovnice za spravedlnost, ale hlavně zajímavá dáma českého polymeru a rozhodně žena, kterou stojí za to poznat blíže.

Hani, sama sebe jsi nazvala držkatou fimařkou když jsem tě žádala o rozhovor. Jak by ses charakterizovala dál? Co o sobě můžeš ještě říct?

Ahoj, no jasně, držkatá. Trochu to ironizuji, protože mne tak často vnímají lidé, kteří mne neznají. Může za to asi poněkud přímé vyjadřování na internetu, nemám totiž ve zvyku kroužit kolem horké kaše. A opravdu mi velmi vadí nefér hry. Ale v psaném textu je to velmi těžké rozlišit, když lidé neslyší tón hlasu, nevidí gesta. A zatímco já mám dojem, že trpělivě něco vysvětluji, druhá strana to může vidět jinak. Ale kdo mne zná, tak ví… (doufám).

Co ještě mohu o sobě říct? No, jsem trochu bohém a trochu praktik. Ještě za minulého režimu jsem vystudovala návrhářství hraček, ale v té době nebylo, jak se v tomto oboru uplatnit, tak jsem prošla aranžérskou dílnou, různými kancelářemi, v jednom období jsem se dokonce ocitla v účtárně, ale teď již přes 20 let pracuji jako technická redaktorka jednoho anglicky psaného vědeckého časopisu o experimentální botanice. Což vypadá téměř legračně, když si uvědomím, že jediné, co mám společného s vědou je to, že v ní pracovali moji rodiče, a anglicky umím tak jakžtakž na korespondenci s autory. Naštěstí vědu i onu odbornou angličtinu mají na starosti jiní, já se starám spíš o náš internet, korespondenci s autory a recenzenty a další administrativu kolem toho všeho, také upravuji grafy a obrázky.

Zajímala by mě tvoje tvorba, je to pouze fimo, nebo něco dalšího? Co tě naplňuje… čím žiješ… Nějaký tvůj zrod, přerod ve fimařku, jsi vůbec fimařka?

Jak už jsem psala, jsem tak trochu bohém. Ale vím, že uměním se uživit moc nedá a asi to ani moc nechci, mám ráda v tvoření nezávislost, nechci muset. Tak mi zůstává tvoření radostí, proto mám stálé zaměstnání.

Fimo mne poslední dobou zaměstnává asi nejvíc, ale neomezuji se jen na něj, Mnohem déle se věnuji keramice, tu občas i učím, teď už několik let děti ve školce. Vyzkoušela jsem si už mnoho dalších výtvarných oborů, košíkaření, tiffany, grafiku, korálkování, drátování, malbu na hedvábí, šití, pletení, fotografování, jezdím malovat do plenéru. Prostě, co kde potkám, mám potřebu aspoň zkusit.

Jsou to taková období, nedělám samozřejmě vše najednou. Chodíme s kamarády hrát a zpívat, sem tam něco napíšu (http://www.piste-povidky.cz/profil/hanaka), a jedno období bylo i divadelní. A momentálně si začínám plnit jeden hudební sen.

Takže ano, fimařka, ale nejen. Jedna z mých rolí je už i babičkovství, vnoučata jsou teď v tom nejkrásnějším věku. A já jsem stále trochu „hračička“.

Ten hudební sen? To mne zajímá…

No, nevím, jestli to mám prozradit, dělám si tím možná jakýsi závazek :-). Ale když jsme to nakously…Strašně miluji housle. Ale ještě nedávno se mi na ně nepodařilo nikde ani si sáhnout, natož si to zkusit. A osud to tak nějak zaonačil, že najednou mám doma krásné housle z roku 1903 a moc bych se na ně chtěla naučit hrát. Aspoň trošku – je mi jasné, že virtuos ze mne nebude, ale aspoň abych mohla třeba občas přidat nový zvuk do naší „kapely“, bandy lidí, se kterou chodíme hrát do jedné pražské hospůdky. Já zatím na kytaru, kazoo a vlastní hubu 😉 A stejný „osud“ mi přihrál do cesty i jednu milou houslistku, Aničku Štěpánovou z flamencového tria DS3F, snad příští učitelku.

Jaká je tvoje nejdůležitější role v životě?

To je hodně těžká otázka, vlastně možná ani ne pro mne… Protože spousta pocitů a postojů je nutně velmi subjektivních a lidé mne mohou vnímat jinak než já sama sebe. A to se i často děje, jak už jsem říkala, především ve virtuálním světě. (Momentálně jsem mj. jedním ze správců jedné velké diskuzní FB skupiny s téměř 11000 členy, takže o vzájemném virtuálním vnímání bych mohla dlouze vyprávět…)

Ale tedy… myslím, že často jsem spojovatel a „překladatel z češtiny do češtiny“, jak tomu říkám. Ráda propojuji lidi, nemám ráda konflikty mezi nimi. Takže paradoxně se pak pouštím do diskuzí, kde vypadám jako bojovnice a šťoura, když se snažím vehementně něco vysvětlit nebo zabránit nějakému nepochopení či nespravedlnosti. Ale lidi i život mám ráda, přes všechny osobní turbulence i zklamání, Člověk nesmí zahořknout, ublížil by totiž jen sám sobě. Je mi někdy docela smutno z té současné rozbujelé zloby kolem, myslím, že člověk by měl věci budovat, ne je bourat nebo nad nimi naříkat. Jak jsem zrovna dneska četla: „Život není o čekání na to, až přejde bouřka. Je o tom, naučit se tančit i v dešti.“ Nevím, od koho ten citát je, ale souzním s ním.

Hani, pojďme se vrátit k polymeru. Kde tvoříš? Jak tě tvorba ovlivňuje v životě…..

Tvořím na kuchyňském stole, zatím jsem se k samostatnému koutku nedopracovala. Spíš mám dojem, že koutek-pracovna je celý můj malý byt. Občas jím na klíně, občas nemám kam šlápnout, občas všechny domácí práce stojí a já si brousím náhrdelník.

Kreativita, tvorba, to je něco, co mne udržuje při vědomí. Když se něco v životě hroutí, nedovolí mi zhroutit se taky. Mozek prostě přepne jinam.

Máš nějaký tvůj top výrobek, nejoblíbenější šperk?

Těžko říct, ale třeba mne moc bavil náhrdelník inspirovaný obrazem Joana Miró. Bylo to na téma Be My Valentine (All You Need Is LOVE) do Česko-slovenské šperkařské výzvy. Většina lidí tvořila srdíčka, ale to mne moc nebralo. Hledala jsem si něco jiného a našla obraz nazvaný Une étoille caresse le sein d´une negresse (Hvězda hladí ňadro černošky) z roku 1938. Erotika, ale ne prvoplánová. Použila jsem jednotlivé prvky z obrazu a sestavila z nich náhrdelník.

Stejně jako se srdíčky na Valentýna jsem si poradila i s tématem Flora a všudypřítomnými kytičkami. Vznikla tak brož Pražské jaro. K velkému potěšení mého synovce, který v té době již zapomněl, že mi kdysi daroval zelený chlupatý provázek se slovy, že „byl tak hnusný, až byl krásný, tak jsem ti ho prostě musel koupit“. Asi jsme někdy trochu praštěná rodina, ale díky za to.

Teď naposledy pro mne byla výzvou konstrukce proměnlivého, pohyblivého náhrdelníku. Zadaná témata, soutěže, to jsou pro mne vůbec velké motivace, baví mne nad něčím přemýšlet, nacházet jiné úhly pohledu, než se v první chvíli nabízí.

Kam nejdál se podíval nějaký tvůj výrobek?

Jeden můj náhrdelník putoval s kamarádkou do Ameriky. Dostala jej jako dárek na památku, když se vracela domů a já věděla, že se jí líbí.

Který kurz bys mohla doporučit?

Haha… nevím, tedy, nechtěla bych nikoho opomenout, takže radši obecně. Každý, který člověka někam posune. Takže takový, kde se člověk naučí nějakou novou techniku, postup, fígl… Nechodím si na kurzy vytvořit jen něco podle někoho jiného, jeden konkrétní výrobek, ale chci si rozšiřovat obzory.

Kdyby byly finance, byla bych snad na kurzech každou chvíli, a nejen na polymerových, vlastně jsem pořád takové trochu přerostlé zvědavé dítě. Když se podíváš na moje FB stránky Hanaka, najdeš tam i odkazy na různé fascinující lidské činnosti. Vždycky mne zajímalo, jak se co dělá, tak tam svou vlastní tvorbu prokládám videi, které mne naplňují úžasem. Trochu si to tam sbírám… 🙂

 

Zajímalo by mě, co tě inspiruje a jaká je tvoje nejoblíbenější technika.

Inspirace je všude kolem. Hodně prohlížím internet, FB, Pinterest, ale nejen polymery mohou být inspirací. Ale to asi děláme všechny. Obrazy, plastiky, šperky z jiných materiálů, ale samozřejmě příroda a vlastně skoro cokoliv. Podněty se různě propojují, kombinují… Vždycky mám po ruce papír a tužku, v práci na stole, bloček v kabelce, další u postele… Hlavně nekopírovat něco sakumprásk, to nemám ráda. Dokonce nerada kopíruji i sama sebe, tedy nejsem moc ochotná dělat stejnou věc několikrát. Když už, pak třeba aspoň jinak poskládám malé korálky mezi velkými polymerovými. A podobně.

Moc mne nebaví dělat cany, radši mám volnější tvorbu, velmi mne například v Polymerové škole oslovila technika Pavly Čepelíkové, s tou se dá vyřádit. Je velmi univerzální, vlastně i ty cany se v ní mohou zužitkovat, ale není to prosté skládání vzorečků jeden vedle druhého… A mám ráda jednoduchost, nepřeplácané věci.

Hani, zajímaly by mě mety, cíle, čeho chceš dosáhnout, čeho jsi dosáhla a jestli vůbec máš nějaké polymerové ambice, nebo ambice v jiným odvětví?

Mety, cíle, ambice… nevím… Asi i vzhledem k věku vlastně nemám žádné extra vysoké cíle. Tvorba mne těší, to je asi to nejpodstatnější, a když se bude líbit i dalším lidem, budu spokojená. Pokud by se šperky prodávaly tak, aby mi to pokrylo náklady a zbylo mi na nějaké kurzy… to už bude bonus. Tak trochu se mi přibližuje doba důchodu, který patrně nebude nijak velký, a tak to bude i potřeba. Jinými slovy, nikam se netlačím, nechávám věci volně plynout, ale když nějaký ten úspěch přijde, budu jen ráda, ostatně, kdo by nebyl, že? 🙂

Takže si hlavně přeji, aby mne nějak nezradilo zdraví, ruce, oči, aby mi to i ve vysokém věku myslelo… To mi připadá důležité. A lidi kolem, dobré vztahy, láska… To vůbec není samozřejmost, ale je to víc než cokoliv jiného.

Hani díky za rozhovor

Polymerová škola online

Ptala se: Dagmar Kakáčová

Foto: Hana Kymrová

Grafická a stylistická úprava: DK, MP

Komentáře