Studentské rozhovory Polymerové školy online – Dagmar Kakáčová – Prstenová královna

Dagmar Kakáčová – Prstenová královna

Dášu jsem poznala nejdříve virtuálně a potom i osobně v Polymerové škole. Před vstupem do školy jsem nic okolo polymeru neznala, tak jsem ani nevěděla, že Dáša už je ve světě polymeru hvězdou. To jsem pochopila až později :-). V každém případě jsem moc ráda, že mi tuto naši Star nikdo nevyfoukl a můžu s ní udělat rozhovor právě já.

Dášo, v současnosti už jsi úspěšnou polymerovou umělkyní (ať si to připouštíš nebo ne), ale jaké byly Tvé začátky? Jak dlouho pracuješ s polymerem, čemu ses věnovala předtím a co Tě k polymeru přivedlo?

Děkuji Kamčo za ta slova chvály a nominaci. S polymerem pracuju intenzivně asi šest let. Kdysi dávno, v dobách pravěku, jsem si v úplně prvním Kreativním světě (to ještě Aleš neměl ani jeden šedivý vlas), koupila svoje první kostičky fima, abych udělala dárky kolegům z práce. Byly to malé žabky na monitor, s bimbacíma nohama, a bylo jich snad 60. Už tenkrát jsem byla megaloman. Pak jsem díky náročné práci v protidrogovém centru neměla na tvoření čas. Vše se vrátilo až s prvním dítětem. Začala jsem malovat na textil, založila účet na Fleru, živnost a celkem se mi dařilo. Když jsem pokukovala po něčem, čím bych rozšířila nabídku, přišly na řadu dětské lžičky a příbory a ty dělám dodnes, jen už asi vychytanější. Občas se moji přátelé chlubí, že stále mají moje první výtvory a pořád drží. Někdy si říkám, jací jsou chudáci, že na ně musí koukat a tajně doufám, že to nebudou nikde ukazovat. Ale retro je prý zase v módě.

Proč ses přihlásila do polymerové školy a je něco, čím Tě škola ovlivnila?

V podstatě od začátku vyrábím zvířátka. Baví mě vymýšlet další a další druhy, tvary a zákazníci mi občas předhodí nějakou výzvu, jako například teď to byli pásovci a paní chce ještě peacock spidera. To pak jde vše stranou, zkoumám dlouho google, hledám, jak to vypadá a pak zkouším. Co se mi třeba nikdy nepovedlo, byla hezká gorila.

V dobách největšího rozmachu jsem vyráběla kolem vánoc i 22 hodin denně, abych stihla všechny zakázky. Ještě 23. prosince jsme odesílali nebo rozváželi objednávky a já pak honila vánoční atmosféru na poslední chvíli. Děti mě pomalu znaly jen zezadu a nejvíc si chtěly hrát, když mi zavírala pošta a já musela zabalit ještě deset balíčků. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, jestli to takhle chci. Na jednu stranu mě to slušně živilo, ale ta daň byla příliš velká. Na Fleru už v té době příbory vyráběl téměř každý a já měla pocit, že jsem dosáhla v tomhle odvětví svého stropu. Pak přišla Polymerová škola a já jsem zatoužila naučit se něco nového, jiného od základu. Viděla jsem předchozí ročník, jaká jsou parta, a zatoužila jsem někam patřit. Dalším motivem pro mě bylo, dát o sobě víc vědět a seznámit se. To se myslím povedlo.

Všichni sledujeme Tvou tvorbu především v Československé šperkařské výzvě, kde jsi vyhrála už snad vše, co se dalo. Tvá tvorba se vyznačuje barevností, hravostí, extravagancí… Kde hledáš inspiraci pro svou tvorbu?

Ó díky, ale tak hrozná zase snad nejsem a nechávám něco i ostatním. První ročník Výzvy jsem měla hodně soutěživého ducha. To já zase mám, to nepopírám. Ale teď už si jen hraju, nechávám to plynout a spíš mě baví reakce lidí, pochvaly a komentáře. Baví mě překonávat sama sebe v nepraktičnosti. Asi to je tím, že příbory co vyrábím, jsou na úplně opačné straně, jsou až příliš praktické.

Inspirace ke mně vždy tak nějak dojde sama. Ráda koukám na fotky k danému tématu. Záměrně se nekoukám na šperky a podobné věci, aby mi toho co nejmíň uvízlo v hlavě. Nechávám to plynout před spaním – ono se to v noci propojí a ráno vstávám s představou, jak to chci a výsledek je pak dílem náhody, kamufláží nepodařeného a někdy i šperkem hodně vzdáleným od původní myšlenky.

Jak dlouho na šperku např. do Výzvy pracuješ? Několikrát ho předěláváš, nebo to dáš na první dobrou? A když si přečteš téma, máš hned nápad, který realizuješ, nebo to necháváš tzv. uzrát?

Šperky dávám na první pokus. Moje zkušenost je, že nejlíp vypadají, když se kamuflují chyby, protože člověk by se sám od sebe nikdy neodvázal tam ledacos přidat, je nucený vymýšlet další řešení a často udělá něco překvapivého, co by tam jinak neudělal. Většinou se je snažím udělat i na jedno, dvě pečení. V tomto mi hodně pomohly zahraniční kurzy. Vidět při práci mistry v oboru, slyšet jejich vychytávky, vidět pomůcky, které používají, je úžasná věc. Díky tomu jsem si uvědomila spoustu věcí a co a jak dělat jinak, líp. Jediné co mě naprosto šokovalo bylo, kolik je u šperků zbytků. S tím se vyrovnávám do dneška. U modelování nejsou zbytky téměř žádné.

Nápady někdy uzrají hned, jindy čekají až téměř do uzávěrky. Na závěrečném projektu PŠO jsem se naučila, že je mít potřeba otevřenou mysl a věřit, že to přijde. Ten mě potrápil asi zatím nejvíc. Tak usilovně jsem chtěla něco vyrobit, že jsem byla téměř tři měsíce v hrozné křeči. Nakonec jsem se rozhodla, že jej vyrábět nebudu. Ulevilo se mi a jak jsem sedla k zakázce na sto jezevčíků, bylo to rázem v hlavě… a během jednoho dne byl na světě leknínový prsten. Začínám třeba tím, že tam chci houbu. Mám ráda houby. Přemýšlím co by houba mohla dělat, z čeho by houba mohla být, jakou mít povrchovou úpravu a pak už jen vrším a přidávám a z houby se ve výsledu stane leknín.

Pokud si vzpomínám, tak na začátku školy jsi měla přezdívku „královna lžiček“, nyní se z Tebe stala „královna prstenů“. Je zvláštní, že Tě lidi vždy zařadí do nějaké kategorie… Vnímáš to jako pozitivní a jsi na to pyšná nebo bys chtěla něco změnit?

Fakt mi tak někdo říkal? Ježkovy voči. Tak to je ta „prstenová královna“ asi lepší. Asi mi nevadí být v této kategorii. Je to cesta, kterou jsem si teď zvolila a jsem na ní spokojená. Pokud mi tak lidi říkají je vidět, že to, co dělám, má smysl a líbí se. Až toho bude moc, odbočím na jinou cestu a uvidím. Je to ale cesta, která by mě neuživila. Dostala jsem se zase na opačný konec. Naštěstí mám zákazníky, kteří se stále vracejí a tak se můžu občas rozvášnit opět na příborech, hrnečcích, zakousnutých zvířátkách a oběšencích (jak hezky nazvala zvířátka skrz ucho jedna známa fimařka).

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Za úspěch považuji zejména to, že jsem si udělala jasno co chci a jak to chci. Nastolila jsem si rovnováhu mezi zakázkami, volnou tvorbou a rodinou. Můžu spolupracovat na skvělých projektech, dostala jsem možnost dělat pro několik firem návody a s jednou spolupracovat i více. To je pro mě obrovská pochvala za mou práci. Že mi někdo věří a dává mi příležitost. Za úspěch považuju to, že se držím, i přes velkou konkurenci, pořád v povědomí zákazníků. Samozřejmě je úspěchem i každý výběr mého šperku ve Výzvě. Takovým mým osobním malým úspěchem, po kterém v polymeru toužím, je dostat se aspoň jednou se šperkem na Polymer Clay Daily. No a až se to jednou stane, tak si budu muset vymyslet další metu.

Považuji Tě opravdu za profíka. Co bys tedy začínajícím umělcům poradila? Jak si začít koníčkem vydělávat? Máš na to nějaký trik, který bys nám mohla prozradit?

Já to měla na začátku o dost jednodušší. Začínala jsem v době, kdy polymeru kolem tolik nebylo. Nemůžu radit, ale spíš napsat, co pomohlo mně – procvičit se. Ne každý je na naše první pokusy zvědavý. Takže udělat tak sto lžiček nebo šperků pro známé a s tou 101 se jít prezentovat (případně ty první pokusy rychle smazat z netu i z paměti). Mít svůj styl. Najít něco, co mě vystihuje, sedí mi. Něco, co mi jde a toho se držet. Příliš velký záběr na začátku škodí. Nedívat se jak to kdo dělá, ale udělat to po svém. Pečlivě vše zpracovat a dbát na detaily, zvládnout techniku, nebát se to vyhodit, nelitovat hmoty a chce se mi napsat – nepoužívat pokakanou barvu. Respektovat cizí autorskou práci, protože časem se vám to vrátí jako bumerang. Dát zákazníkovi něco navíc. Nemyslím tím slevy, dárky apod. , ale vstřícné milé chování, pěkně zabalený šperk, aby si nemusel lámat hlavu jak jej daruje, malou dárkovou kartičku ke šperku, osobní poděkování. Prostě milou drobnost, která nás stojí minimum úsilí a peněz. A co bylo pro mě hodně důležité, to je mít výběr. Ne druhů zboží, ale výběr jednoho druhu. Teprve až jsem zainvestovala a naplnila obchod, aby lidi měli na výběr, tak se mi prodej pořádně rozjel.

A ještě otázka na závěr… Chystáš nějaké kurzy, tutoriály, workshopy, kde bys nám předala alespoň něco z Tvého umění? Určitě by byla spousta lidí nadšená 🙂

Myslíš, že by někdo chtěl vyrábět moje prsteny? To je další věc se kterou bojuju. Ráda bych něco zprostředkovala, ale mám pocit, že jsem zatím nepřišla na nic, co by bylo „přenositelné“. Ale já jednou vymyslím něco praktického, slibuju!

Moc děkuji za rozhovor. A komu bude patřit Tvá další nominace?

Ráda bych nominovala Hanku Kymrovou. Je to pro mě zajímavá postava českého polymeru, plná protikladů, svérázná žena a osobitá umělkyně.

Odkaz na stránky: https://www.facebook.com/FimoKakou/ a www.kakou.cz

jsou asi pět let ve výstavbě, ale když sem napíšu, že se to letos změní, tak můžete spolu se mnou sledovat, jak se mi to daří.

Polymerová škola online

Rozhovor vedla: Kamila Lajčáková

Foto: Dagmar Kakáčová

Komentáře